Ohrožení ekologické stability lesů ve vztahu k ochraně přírodního prostředí

František Pelc

  Lesní ekosystémy patří v České republice k nejvýznamnějším složkám životního prostředí. Rozsah a stav našich lesů prošel v historické době výraznými změnami, které odrážejí vývoj lidské společnosti a jejich požadavků na využívání krajinného prostoru i lesa samotného. Přirozená lesnatost v době pronikání prvních početně významnějších populací lidí se blížila 100%, ale ještě na začátku 10. století je odhadována na více než 70%, stejně jako tomu bylo ve většině zemí střední Evropy. Snižování rozsahu lesa v souvislosti s rozšiřováním osidlování a rozvojem zemědělství mělo ve středověku až na časově omezené periody (války, epidemie ap.) víceméně kontinuální průběh, který byl nesmírně urychlen v 17. - 19. století s nástupem průmyslu, zejména sklářství a hutnictví. Do této doby ve využívání lesů převažovalo jednostranné exploatování dřevní hmoty a lov. Lesy, pakliže nebyly přeměněny v nelesní půdu, se do té doby obnovovaly prakticky samovolně a jejich druhové složení bylo převážně víceméně přirozeného charakteru v případech, kdy to dovolovala v té době velmi rozšířená lesní pastva a další využívání. V souvislosti s nedostatkem dřevní hmoty se i u nás v té době objevují první snahy o její cílevědomější zajištění prostřednictvím formujícího se lesního hospodaření i první právní regulace (tereziánský lesní řád 1754). Ty přispěly ke značné stabilizaci rozlohy lesů a jejímu postupnému zvětšování na současných cca 33,5% a trvalosti produkce dřevní hmoty. Na straně druhé však dále pokračuje snižování ekologických hodnot lesa pro krajinu i lidskou společnost, neboť na drtivé většině území bylo následně rozvíjeno pěstování lesa monokulturního, zvláště smrčin a borů, který byl nesmírně vzdálen přírodní druhové, genetické a prostorové skladbě odpovídající stanovištním a regionálním podmínkám. S přetrvávajícími dopady tohoto přístupu lesního hospodaření se potýká lesnictví, ochrana přírody i celá společnost do současné doby.

Hlavní ekologické problémy lesních ekosystémů

            Stav lesů je ovlivněn vlastním způsobem minulého i současného lesního hospodaření a dále vnějšími vlivy, zejména znečištěním ovzduší, myslivostí a lokálně i jinými činnostmi člověka.

Mezi nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesa, jeho přírodní hodnoty včetně přirozené druhové rozmanitosti (biodiverzity) a ve většině případů i jeho dlouhodobé produkční schopnosti, pak můžeme přiřadit tyto:

·        zjednodušená druhová skladba lesa velmi vzdálená skladbě přirozené

·        zjednodušená prostorová výstavba lesa

·        nedoceňování genetické kvality a původního genofondu dřevin

·        poškození horských lesních ekosystémů vysokou imisní zátěží

·        nadměrné stavy spárkaté zvěře

·        nedostatečné využívání přírodních procesů v lesních ekosystémech

 

Zjednodušená druhová skladba

V posledních dvou stoletích došlo v českých a moravských lesích k zásadní změně druhové skladby, která se na většině plochy zcela odklonila od skladby lesa přirozené, odrážející místní ekologické podmínky. Celkově by v přirozené modelové skladbě lesů, odpovídající ekologickým podmínkám a neovlivňované lesním hospodařením, zastoupení listnatých dřevin v lesích souhrnně dosahovalo přibližně dvou třetin (hlavně dub a buk) a jehličnatých sotva třetiny (hlavně jedle), zatímco v současnosti převládají v porostech kultury jehličin, které v souhrnném zastoupení dosahují téměř čtyř pětin.

Přirozenou druhovou skladbu však nelze brát jako statické dogma, ale jako referenční vodítko při rozvoji lesního hospodaření ve směru přírodě blízkých forem obecně a v lesích se zvýšeným ochranným režimem zvláště. Jelikož i klimatické podmínky jsou v neustálém vývoji a antropické ovlivňování prostředí je a bude velmi vysoké, jeví se jako potřebné pro poznání přírodních procesů, sukcesních stádií i jim odpovídajících druhových skladeb lesa a rostlinných společenstev jako celku zakládat ve vybraných chráněných územích přírody stanovištně reprezentativní soustavu dostatečně rozlehlých segmentů přírodě blízkých lesů ponechaných samovolnému a trvale monitorovanému vývoji. Poznatky z těchto území jsou nenahraditelné nejen pro ochranu přírody a pro lesní hospodaření, ale i pro vědu obecně.

Zde je nezbytné odmítnout mylné představy o možnostech zvyšování biodiverzity a ekologické stability našich lesů zaváděním a využíváním nepůvodních lesních dřevin, která odporuje elementárním poznatkům obecné ekologie, platné legislativě i obecně žádoucím trendům přírodě blízkého hospodaření. Jakkoliv omezené využívání nepůvodních dřevin v definovaných podmínkách nelze zcela vyloučit, ekologická stabilita našich lesů, jejich žádoucí mimoprodukční funkce včetně uchování a rehabilitace biodiverzity lesních společenstev budou vždy v základní struktuře zajistitelné pouze s využitím dřevin z našeho geografického prostoru.

 

Zjednodušená prostorová výstavba lesa

 Lesy v českých zemích se vyznačují v převažující míře i extrémně zjednodušenou prostorovou výstavbou vycházející z pěstování lesa zajišťovaného především holosečným způsobem hospodaření a s ním spojenou umělou obnovou. Tento způsob hospodaření produkuje schematicky uspořádané jednověké, jednoetážové a zpravidla i jednodruhové lesní porosty a vytěsňuje většinu druhů dřevin z lesa. S vysokou pravděpodobností přispěl i k masovému vymizení jedle bělokoré z našich porostů.

Lesnická praxe i legislativa zná čtyři základní hospodářské způsoby pěstování lesa:

·        holosečný, při němž obnova porostu probíhá na souvisle vytěžené ploše přesahující svou šíří průměrnou výši těženého porostu

·        podrostní, při němž obnova porostu probíhá pod ochranou a s využitím reprodukce těženého porostu

·        násečný, kdy obnova porostu probíhá na souvisle vytěžené ploše nepřekračující svou šíří výšku těženého porostu a zpravidla i na ploše přilehlého netěženého porostu

·        výběrný, při němž těžba prováděná s cílem obnovy a výchovy porostu není časově ani prostorově rozlišena a uskutečňuje se výběrem stromů nebo jejich skupin na celé ploše porostu

        Zjednodušeně lze shrnout, že z hlediska ochrany přírodního prostředí i ekologické stability lesa jsou pro většinu lesních stanovišť nejvíce přijatelné formy podrostního
a výběrného hospodaření
a jejich účelové modifikace.

 

Nedoceňování genetické kvality a původního genofondu dřevin

Historie pěstování českých lesů, založená především na umělé obnově s preferováním smrkových a borových kultur, je spojena s potřebou zajištění dostatku sadebního materiálu. Kromě toho, že došlo k nežádoucímu zúžení spektra využívaných původních druhů dřevin, byly podceňovány i genetické a provenienční aspekty lesních dřevin. V některých oblastech došlo i k rozsáhlejšímu zavádění a rozšiřování nepůvodních druhů.

Exploatace původních matečných porostů a využívání geneticky provenienčně nepříslušných sazenic v různé míře ovlivnila prakticky všechny lesnicky využívané dřeviny, avšak v některých případech způsobila téměř extinkci některých geneticky cenných původních populací. V největším měřítku se tento problém dotýká původních populací smrku. Původní horské populace smrku byly v průběhu posledních dvou - tří století téměř souvisle odtěženy a při umělé obnově i na těchto stanovištích zalesněny v převažující míře provenienčně nepůvodními sazenicemi zejména z oblasti současného Německa a Rakouska. Díky navazující kontaminaci genomu fragmentů autochtonních populací smrku se tak staly původní populace smrku paradoxně kriticky ohroženými navzdory, resp. pro nadměrné lesnické využívání této dřeviny. Míru ohrožení ještě umocnila koincidence vysokých imisních zátěží v horských oblastech.

Mechanismy záchrany, reprodukce a využívání ohroženého a kvalitního genofondu dřevin jsou velmi rozmanité. Postupy prováděné v přírodním prostředí (in situ) by až na výjimky měly být upřednostňovány před postupy uskutečňovanými ve speciálním prostředí (ex situ).

Při záchraně populací i při pěstování lesa je nezbytné mít vždy na paměti riziko zužování genetické variability populací lesních dřevin. Úspěšná záchrana, reprodukce a využívání genových zdrojů dřevin samozřejmě musí respektovat hlediska fenotypová stejně jako genotypová. V případě preferování pouze určitých fenotypů, které je v lesním hospodaření běžné i pochopitelné, může dojít k nežádoucímu zužování genetické výbavy druhů dřevin významné k uchování co nejširší diverzity a často i vitality lesních ekosystémů (např. Ziehe a kol.,1989; Samek, 1990; Šindelář, 1991).

 

Poškození horských ekosystémů vysokou imisní zátěží

Horské lesní ekosystémy jsou v České republice dlouhodobě pod výraznou imisní zátěží. V 80. letech, v koincidenci s labilními monokulturami smrku a s ekologicky nevhodným lesním hospodařením, došlo k dramatickému poškození lesa (žloutnutí a ztráta asimilačního aparátu) a následně k jeho velkoplošnému odtěžení, které bývá někdy hodnoceno jako ekologická katastrofa. Na mnoha místech tak byla narušena samotná integrita lesa jako vegetačního útvaru a byly vytvořeny velmi komplikované podmínky pro celkovou revitalizaci lesních společenstev v těchto územích. Mezi nejvíce zatížené a poškozené oblasti patří Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Kralický Sněžník, Jeseníky a Beskydy s různým stupněm poškození smrkových lesů. S výjimkou Krušných hor se jedná o chráněná území přírody. Některá realizovaná lesnická opatření (např. velkoplošná těžba doprovázená rýhovou erozí, velkoplošné vápnění a používání biocidů, velkoplošné zalesnění druhově nepůvodními dřevinami, bagrové přípravy apod.) poskytly velmi sporné výsledky nebo přímo přispěly k destrukci oslabených lesních ekosystémů. Míra imisního zatížení a poškození lesa v ČR přes některé pozitivní vývojové trendy (zejména u sloučenin síry) patří stále k nejvyšším v rámci celé Evropy.

Mezi významné faktory a indikátory imisní zátěže lesních ekosystémů patří oxidy síry a dusíku, ozón a příležitostně i další látky (např. fluoridy, těžké kovy). Studiu mechanismu poškozování lesů byla věnována u nás i v zahraničí značná pozornost. Kromě přímého atakování asimilačního aparátu dřevin epizodicky vysokými koncentracemi průmyslových imisí byl doložen jako zcela zásadní dlouhodobý negativní vliv těchto látek na geochemické vlastnosti lesních půd a s tím související oslabení vitality lesních dřevin a další narušení procesů a vazeb v lesních ekosystémech.

K celkové revitalizaci horských lesních ekosystémů je nezbytné vedle snížení imisní zátěže realizovat ekologicky odůvodněnou strategii obnovy lesa s maximálním využitím místně původních fragmentů zvýšeně strestolerantních populací lesních dřevin, kde cílovým stavem jsou druhově a prostorově diverzifikované lesy.

 

Nadměrné stavy spárkaté zvěře

            Poškozování lesních porostů vysokými stavy spárkaté zvěře snižuje ekonomickou rentabilitu lesního hospodaření a zároveň přírodní hodnoty lesa a je stále limitním faktorem rozvoje přírodě blízkých forem lesního hospodaření. Zvěř škodí okusem, loupáním a ohryzem. Na škodách se podílí jak domácí zvěř (jelení, srnčí a černá), tak i introdukovaná (muflon, daněk, méně další druhy). Přestože se rámcový koncepční pohled na řešení této problematiky mezi ochranou přírody a lesnictvím značně sblížil, základní předpoklad omezení existence tohoto problému spočívá ve změně přístupů v samotné myslivosti. V omezené míře může přispět k regulaci nadstavů zvěře i návrat nebo reintrodukce velkých predátorů jako je rys a lokálně omezeně vlk, případně medvěd. Přestože je věrohodnost mysliveckého výkaznictví sporná, je i podle něj v posledních letech zaznamenána nežádoucí stabilizace či nárůst jarních kmenových stavů zvěře.

 

Nedostatečné využívání přírodních procesů v lesních ekosystémech

Pěstování lesa s vysokým stupněm využívání přírodních procesů se navenek projevuje přirozenou obnovou, využíváním sukcese, omezeným či žádným aplikováním hnojiv a biocidů a produkuje lesy s přírodě blízkou pestrou druhovou a prostorovou skladbou, které odrážejí přirozené i antropicky ovlivněné ekologické podmínky. Takové lesy jsou schopné dynamické a flexibilní přirozené i člověkem usměrněné reakce na probíhající, avšak obtížně predikovatelné posuny klimatu, a tím i uchování lesa jako vegetačního útvaru s jeho polyfunkčním významem pro lidskou společnost.

 

Lesy v chráněných územích přírody

            Chráněná území přírody všech kategorií a územní systém ekologické stability krajiny všech hierarchických úrovní je tvořen ve velké míře lesními společenstvy. V těchto územích se vyskytuje drtivá většina našich přírodě nejbližších lesů.

 

Chráněná území přírody a lesy (Míchal a kol., 1999; upraveno)

Kategorie

 

Počet

Plocha (km2)

%  lesa

% lesů ČR

Národní parky

4

1180,0

89 

4,0

Chráněné krajinné oblasti

24

10 338,0

51

19,3

Národní přírodní rezervace

117

271,5

82

0,8

Národní přírodní památky

100

26,9

59

0,1

Přírodní rezervace

653

301,5

75+

0,8+

Přírodní památky

1051

263,1

60+

0,6+

Pozn. : nezaznamenány překryvy rezervací a památek s CHKO a NP

           + označuje odhad

 

Přestože jsou v chráněných územích i v územních systémech ekologické stability krajiny koncentrovány ve zvýšené míře lesy přírodě bližší než je celostátní průměr, promítají se do nich v různé míře všechny ekologické problémy uváděné pro lesy obecně. Lesy v chráněných územích přírody po odečtení překryvů některých chráněných území pokrývají přibližně 6 570 km2, což představuje 24,9% všech lesů. Míra dochování přirozené skladby lesa je nejvyšší v národních přírodních rezervacích, přírodních rezervacích, v I. a II. zónách národních parků a v I. zónách chráněných krajinných oblastí.

Obecně je v  chráněných územích vyžadováno zpravidla pěstování lesů s přírodě blízkou druhovou skladbou lesa, bohatou prostorovou strukturou, s úplným nebo zvýšeným ponecháváním biomasy dřeva a vytvořením velkého prostoru pro využívání nebo průběh přírodních tvořivých procesů.

 

Koncepční dokumenty ochrany přírody  ve vztahu k lesnictví

            Z hlediska ochrany přírodního prostředí ve vztahu k lesnímu hospodaření je důležitý Státní program ochrany přírody a krajiny ČR schválený Vládou ČR v roce 1998. Tento dokument vychází nejen z  implementace zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ale i z dalších domácích a zahraničních koncepčních podkladů a mezinárodních dohod. Ve vztahu k lesnímu hospodaření je významný úkol zvýšit v obnovovaných lesních porostech podíl nedostatečně zastoupených melioračních a zpevňujících dřevin přirozené druhové skladby na dvojnásobek jejich současného průměrného zastoupení (tj. na cca 44%)
a zajistit podporu šetrných, přírodě blízkých forem lesního hospodaření. V obou případech přednostně na státních pozemcích v chráněných územích přírody a vymezeném územním systému ekologické stability. Mezi další klíčové cíle patří rozšíření plochy přírodě blízkých lesů v nivách řek a potoků pro jejich mimořádný ekologický a protipovodňový význam. Pro všechna zvláště chráněná území přírody se zpracovávají plány péče, a to zpravidla na dobu  10 – 15 let, které hodnotí stav přírodních ekosystémů a krajiny, cíle a opatření nezbytná k jejich dosažení.

             Územní systémy ekologické stability krajiny se vymezují v plánech a projektech systému ekologické stability, které slouží jako nezbytný podklad pro zpracování lesních hospodářských plánů a dalších dokumentů (oblastní plány rozvoje lesa apod.). Zejména biocentra systému ekologické stability pak musí sloužit jako východiska aplikace přírodě blízkých způsobů lesního hospodaření.

            V současnosti probíhá mapování evropsky významných stanovišť, které slouží návrhu vymezení celoevropské soustavy chráněných území NATURA 2000 dle legislativy EU. Velká část NATURY 2000 bude lokalizovaná do stávajících chráněných území a bude vyžadovat specifickou přípravu managementových plánů a jejich realizaci.

 

Ökologische Stabilität und die Erneuerung der Waldökosysteme

František Pelc

Der Beitrag zeigt die bedeutendsten ökologischen Probleme der Wälder in der Tschechischen Republik im Bezug zur Pflege der natürlichen Umwelt in den Schutzgebieten und der Suche nach geeigneten Formen einer naturnahen und nachhaltigen Waldbewirtschaftung auf. Im Zusammenhang mit dem Schutz der Biodiversität, der inneren und außeren Menscheneinflüße und den vorausgesehenen Klimaänderungen wird der Anbau von Wäldern mit einer mannigfaltigen, naturnahen Artenzusammensetzung, einer innendiversität und Entwicklung der natürlichen Waldverjüngerung unterstrichen. Nur solche Bestände sind im Stand, eine Reihe von Aufgaben zu erfüllen – von environmentalen bis zu Produktionsfunktionen und eine dynamische ökologische Stabilität beizubehalten. Es wird ebenfalls über den Bedarf einer Änderung des gesamten Paradigmas der Waldbewirtschaftung diskutiert.

 

František Pelc, Správa CHKO ČR

Kaplanova 1931, 148 00 Praha 4, e–mail: pelc@schkocr.cz

zpět na program