Richard
Višňák
Jizerskohorské
lesy patří bezesporu k nejvíce postiženým ve střední Evropě. Dědictvím
nedávno skončené epochy bezhlavého ničení přírodních zdrojů jsou
holiny a následné mladé lesní porosty na rozloze 90 - 120 km2,
tedy na převážné ploše jádrové části Jizerských hor. Les, který valem
chřadl a odumíral, byl ve velkém těžen, čímž vznikly ony nedozírné
holiny. Důsledky tohoto radikálního řešení nebyly doceněny, stejně jako
dnes nejsou domýšleny v nápadně podobném případě Šumavy. Holinou
ovšem končí les jako ekosystém, byť většinou jen dočasně. Les povstalý
z holiny je biologicky chudší, často s poškozenou půdou, vyvíjející
se v extrémním mikroklimatu, které nesvědčí citlivějším dřevinám.
Nastíněné schéma hynoucí les -> holina -> jehličnatá kultura, často s uplatněním geograficky nepůvodních dřevin (exotů), se naštěstí vyhnulo alespoň malým enklávám přírodovědně významnějších porostů. Jejich převážná část je soustředěna do rezervací a jejich ochranných pásem. Tato chráněná území jsem měl možnost sledovat v minulém roce v rámci zpracování nových plánů péče o ně. Věnoval jsem se celkem jedenácti lokalitám různého typu a rozlohy. Většinou se jednalo o komplex horských rašelinišť (vrchovišť), rašelinných a podmáčených lesů, ve dvou případech pak o lokality klimaticky podmíněných smrčin vrcholových poloh (PR Prales Jizera, PR Černá hora). Společným rysem všech sledovaných rezervací je přirozené zastoupení více méně nesmíšených smrkových lesů na většině jejich plochy. Přitom právě smrčiny jsou nejvíce postiženým ekosystémem Jizerských hor, na většině své dřívější rozlohy již prakticky neexistujícím. Do jisté míry protikladem smrčin jsou plochy vrchovištního bezlesí. Tyto tzv. rašelinné louky jsou fyziognomicky i z hlediska druhového složení nejlépe zachovalým ekosystémem Jizerských hor, který se místy udržel v málo pozměněném stavu až po 10 000 let. Jde tedy o lokality zcela výjimečné hodnoty, jejichž důsledná ochrana musí mít přednost před dalšími zájmy v území. Přestože sledovaná chráněná území představují určitý nadstandard v porovnání se zdevastovanou vrcholovou částí hor, jejich stav většinou není příliš uspokojivý. Rezervace dnes tvoří mozaiku přirozených bezlesí (vrchoviště, prameniště, sutě, skály), více či méně odumřelých smrčin s různým rozsahem přirozené i umělé obnovy, imisních holin bez zapojeného porostu dřevin a mlazin uměle založených i spontánně vzniklých.
Pohled
do silně poškozených až odumřelých porostů může v nezasvěceném
pozorovateli vyvolat tísnivý pocit. Mrtvé stromy – souše – zpravidla převažují,
dosud živé stromy jsou značně poškozené, někde i zcela chybí. Naopak
pohled na holinu zalesněnou smrkem ztepilým, ale často i klečí a smrkem
pichlavým, v tomto pozorovateli vyvolá příznivější dojem. Skutečný
stav věcí je však odlišný. Pod mrtvými stromy odrůstá zmlazení, případně
dosazené stromky, a struktura rostlinného i živočišného společenstva se
do značné míry podobá zapojenému lesnímu porostu. Na uměle vytvořené holině jsou podmínky pro přirozenou obnovu
zanedbatelné
až nulové, vysázené dřeviny jsou nezřídka geneticky nepůvodní,
a tím z pohledu ochrany přírody neperspektivní a nežádoucí. Společenstvo
rostlin a živočichů má pasekový ráz, citlivější druhy jsou na ústupu
nebo již vymizely.
Z tohoto
srovnání je zřejmé, že ideálním postupem obnovy imisně poškozených lesů
je obnova
pod clonou odumírajícího či odumřelého lesa. Tato obnova nemusí být
vždy nutně umělá, neboť na mnohých lokalitách se dostavuje poměrně silná
obnova přirozená, a to dokonce i v případech, že v porostu stojí
již jen několik málo dožívajících stromů. Bohužel, většina odumřelých
smrkových porostů již byla vytěžena anebo se rozpadla do té míry, že požadované
ekologické funkce plní jen částečně.
Pro praktickou potřebu
je užitečné rozdělit lesy sledovaných rezervací do několika stanovištních
kategorií či typů:
Rašelinná
smrčina
je plošně převažujícím útvarem větších rašeliništních komplexů
zahrnutých zejména do NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky a
PR Černá jezírka. Přirozeně nesmíšená smrčina (místy podrostlá klečí
a s vtroušením břízy karpatské či jeřábu) porůstá rašeliny o různé
mocnosti a stupni zamokření. Zapojenost porostu i vzrůst smrku jsou velmi
proměnlivé. Pod rašelinné smrčiny lze zahrnout i zakrslé a velmi mezernaté
porosty smrků nepřesahujících v dospělosti výšku 5 m. Lze vylišit
sušší subtyp s dominancí keříčků (brusinka, borůvka, vřes,
klikva) a vlhčí subtyp s hojným suchopýrem a bezkolencem. Nápadným
znakem rašelinných smrčin je většinou dobrá, místy až živelná přirozená obnova, zejména v sušším subtypu. Ke
zmlazení často dochází i v porostech více méně odumřelých, pouze s jednotlivými,
silně poškozenými smrky. Smrk je většinou zřejmě původního ekotypu, a
proto je třeba přirozené obnově rašelinných smrčin přiznat prioritu.
Hloučkovitý zápoj, případně mezernatost náletů a nárostů, není z hlediska
ochrany přírody na závadu, často je totiž odrazem stanovištní mozaiky a
navíc vytváří základ pozdější věkové rozrůzněnosti lesa.
Pramenná
(ostřicová) smrčina
představuje ekologicky výjimečný typ. Vyvíjí se na podsvahových vývěrech
podzemní vody, případně na zarůstajících mrtvých potočních ramenech a
tůních. Porost je většinou velmi mezernatý, smrky jsou zakrslé, někdy ale
naopak překvapivě vitální. Vyrůstají na silně zamokřeném až zvodnělém
rašelinném gleji a v jejich vývoji zřejmě dochází i pod vlivem čistě
přírodních faktorů k náhlému úhynu a vzniku „mrtvého lesa“.
Regenerace porostu je i na místech pro silné zamokření téměř neschůdných
překvapivě dobrá, což zřejmě souvisí s lepší zásobeností živinami.
Smrk je s nejvyšší pravděpodobností autochtonní. Porosty popsaného
typu se vyskytují především v pramenné oblasti Jizery a v PR Rybí
loučky. Povaha ekosystému vylučuje jakékoliv lesnické zásahy.
Podmáčená
smrčina zaujímá
přechodné pásmo mezi rašelinnou a třtinovou smrčinou. Vyvíjí se na rašelinném
gleji až podzolu, zamokření většinou nedosahuje půdního povrchu. Smrkový
porost (původně zřejmě s přimíšenou jedlí) je dobře zapojený,
bonita je snížená. V podrostu převládá borůvka a/nebo třtina
chloupkatá, druhy rašelinných smrčin jsou slabě zastoupeny. Tyto smrčiny
jsou ve své většině kulturní, se smrkem cizí provenience, a proto musí být
obnovovány uměle. Přirozená obnova zde také bývá slabší než u rašelinných
smrčin.
Třtinová
smrčina svahová.
Jde o plošně převažující typ lesa v centrální části hor, potenciálně
častější mimo sledovaná chráněná území. Zapojené smrčiny průměrného
vzrůstu rostou většinou na typickém podzolu, často na přechodu k organozemnímu
gleji či rankeru. V původních porostech tvořily častou příměs buk a
jedle, na úživnějších půdách přistupoval klen. V dnešních
porostech tyto dřeviny většinou zcela chybí. Třtinové smrčiny se – na
rozdíl od předchozích stanovištních typů – zachovaly jen ve svém
nepatrném zbytku. Část porostů tvoří jen rozpadající se souše, další
porosty představují směs souší a více či méně poškozených smrků. Přirozená
obnova je mizivá až nulová, přestože místně nalézáme plodné smrky.
Zmlazování smrku blokuje zapojený podrost třtiny chloupkaté,
která je vážnou překážkou i pro umělou obnovu. Vývoj takových porostů
nelze ponechat náhodě. Podsadby (resp. zalesňování holin) představují jediný možný
způsob obnovy. Konkurenci třtiny je vhodné potlačit mulčováním. Nevhodné
je i vyklizování padlých kmenů a větví před zalesňováním, neboť se tím
podpoří expanze třtiny a zesilují se nepříznivé vlivy pasekového prostředí.
Vedle smrku je velmi žádoucí zavádět větší příměs jeřábu a buku,
popř. břízy a klenu dle stanovištních podmínek.
Třtinová smrčina pánevní se od svahového typu odlišuje rovinným terénem, zejména však mrazovým klimatem, který vylučuje přežívání buku a v minulosti zřejmě i jedle. Fyziognomie porostů je podobná jako u třtinové smrčiny svahové, místy se však dochoval původní ekotyp smrku, který bývá zastoupen i velmi starými a vzrůstnými jedinci. Přirozená i umělá obnova je ztížena nejen zapojeným podrostem třtiny chloupkaté, ale i častými pozdními mrazy. Zalesňování je zde tudíž provázeno opakovanými nezdary (podílí se na něm i okus zvěří, která se do rašelinných pánví stahuje). Často uplatňované zalesňování klečí obnovu lesa dostatečně neřeší. Nezbytným opatřením je vyvýšená sadba smrku prokazatelně místního původu, ochrana před buření mulčováním, ekologicky čistá je výsadba do odumřelého dřeva metodou Saprofyt.
Ochranářsky
nejvýznamnějším subtypem pánevní třtinové smrčiny jsou smrčiny na náplavech
Jizery, které místy přecházejí do parkovitých formací s nesouvislou
keřovou úrovní kleče a jalovce nízkého. Umělá obnova této formace je
zde přípustná pouze za předpokladu využití sazenic místního smrku a úzkostlivé
výsadbě do blízkosti uhynulých stromů či pařezů.
Borůvková
smrčina.
Tato jednotka je svým výskytem vázána na balvanité svahy hřebenových a
vrcholových poloh v PR Prales Jizera a PR Černá hora. Smrkový porost na
kamenitých až balvanitých půdách je přirozeně mezernatý, více či méně
zakrslý. Na druhové skladbě se často podílí jeřáb, v příznivějších
polohách přichází vtroušený buk, kdysi hojnou dřevinou byla jedle. V porovnání
s okolními třtinovými smrčinami je nápadná bohatá
přirozená obnova,
která na extrémnějších stanovištích probíhá nepřetržitě. Životnost
porostů je snížená v důsledku imisní expozice, ale i vlivem přírodních
faktorů (sníh, námraza, vítr, někde i pohyb sutí). Genofond smrku je v řadě
případů původní. Umělá obnova nebývá obvykle naléhavá. Vedle dosadeb
autochtonního smrku se nanejvýš prospěšné jeví doplnění jeřábu, případně
břízy bělokoré. Naopak zcela nežádoucí, zejména na často navazujících
plochách primárního bezlesí, je výsadba kleče.
Klečoviště a přirozená bezlesí. Tyto jednotky zahrnují nejpůvodnější ekosystémy hor s původním genofondem dřevin, ale i dalších rostlin a živočichů. Kleč, zastoupená v Jizerských horách taxonem Pinus mugo subsp. pseudopumilio, roste až na vzácné výjimky na vrchovištích, často v rozsáhlých porostech. Plošné rozšíření kleče bylo člověkem dosud jen minimálně změněno. V posledních 5 - 10 letech však dochází k hromadné výsadbě kleče i na imisní holiny, kde se uplatňuje jako náhradní dřevina. Velmi nebezpečné je zavádění kleče na místa přirozeně bezlesá, tj. rašelinné louky, sutě či dokonce skály. Přestože se kleč ujímá i na velmi nepříznivých stanovištích, představuje z hlediska ochrany přírody nemalé riziko. Vytvoření zapojeného porostu kleče znesnadňuje až znemožňuje pozdější zavedení smrku. Klečový porost jako keřová formace není ekologicky rovnocenný smrčině či jiné stromové formaci a lze jej tedy akceptovat pouze jako dočasné stádium. Zalesnění přirozeného bezlesí – pokud by bylo úspěšné – by pak znamenalo snížení biodiverzity a především nepřijatelný zásah do víceméně přírodního stavu těchto lokalit, který i přes staletí lidské přítomnosti nebyl vážněji narušen. Možná nejzávažnější je však riziko narušení genofondu původní kleče vysazováním kleče cizí provenience. Ve starších výsadbách je totiž často přítomna kleč z Vysokých Tater, poměrně časté jsou i hybridní populace kleče a blatky, taxonomicky označované jako Pinus x pseudopumilio, případně i samotná blatka (Pinus rotundata). Rozlišení jednotlivých populací dnes již téměř není možné, neboť na některých lokalitách se mísí hned několik typů. Logickým požadavkem je proto ve výsadbách kleče (a dalších habituelně příbuzných taxonů) dále nepokračovat a stávající výsadby postupně eliminovat. Tento princip by se měl uplatnit i mimo území rezervací.
Jako náhradní dřevina se v novější době dosti hojně používá i bříza karpatská (Betula pubescens subsp. carpatica). Ta je stabilně rozšířena ve dvou největších rašeliništních komplexech hor – na Velké a Malé Jizerské louce. Výsadbou se dostává i na lokality, kde zřejmě dříve nerostla, často pak na místa, kde nemá šanci dlouhodobě přetrvat. V řadě případů by ji bylo vhodné nahradit jeřábem, který je méně citlivý na zastínění, nebo stanovištně vhodnější břízou bělokorou.
Zmínku
si zaslouží i borovice
pokroucená (Pinus contorta),
původem ze Severní Ameriky. Ta byla v 80. letech vysazována místy v oplocenkách,
případně v nechráněných kulturách. Dnes se ukazuje být potenciálním
invazním druhem, neboť se rychle šíří podél lesních cest a dokonce i na
rašelinných půdách. Vyskytuje se již na většině jizerskohorských
vrchovišť, zatím nejhojněji v PR Na Čihadle. Vzhledem ke své široké
ekologické amplitudě je schopna obsazovat i lokality, kde se již nedaří
smrku, a představuje tak vážné ohrožení pro vrchovištní bezlesí. Jejímu
výraznějšímu nástupu zatím naštěstí brání značné poškozování
(ohryz) zvěří.
Zásadním
předpokladem
zvyšování ekologické stability horských lesů je zavádění dostatečné
příměsi
stanovištně přirozených listnatých dřevin. V dotčeném území
jde především o buk, na bohatších půdách též o javor klen, naopak v exponovaných
polohách o jeřáb a břízu. V původních, člověkem nezasažených lesích
byly tyto dřeviny spolu s dnes již prakticky vyhynulou jedlí zcela běžné.
Hospodářskou exploatací lesů, dílem i pod vlivem přírodních činitelů
kleslo zastoupení buku a dalších listnatých dřevin téměř na nulu.
Dnes
je tendence tyto dřeviny do lesů navracet, ale tempo a rozsah jejich znovuzavádění
jsou neuspokojivé. To má dvě základní příčiny.
Ideovou příčinou je mylný názor, že v jádrové části hor na většině plochy přirozeně převažoval smrk, zatímco buk byl dřevinou slabě přimíšenou anebo vtroušenou. Přitom paleobotanické průzkumy, ale i rozbor současné vegetace ukazují něco jiného. Ještě zhruba před 1000 lety vystupoval buk až do nejvyšších hřebenových poloh, a to zřejmě jako dřevina velmi hojná až převažující. Nesmíšené smrčiny, případně smrčiny s příměsí jedle, se vyskytovaly především na podmáčených a rašelinných půdách, zatímco ve vrcholových partiích zasahovaly pouze na temena několika málo nejvyšších kopců. Srovnání současného pojetí vegetační stupňovitosti podle lesních typologických map a potenciálního stavu lze demonstrovat na příkladu západní části hor, v prostoru mezi Smrkem a Smědavou (viz obrázky č. 1 - 3).
Praktické
důsledky tohoto chápání vegetační stupňovitosti jsou zcela zásadní.
V 8. lesním vegetačním stupni je jako meliorační dřevina vysazován většinou
pouze jeřáb, buk je spíše výjimkou. V 7. lesním vegetačním stupni se již
vysazuje buk, ale pouze v malé příměsi, neboť není považován za
nosnou dřevinu přirozené druhové skladby. Tato praxe má i své historické
pozadí. Ještě na konci 80. let se vážně zvažovala možnost sestupu vegetačních
stupňů a vytvoření přirozené horní hranice lesa v nadmořské výšce
kolem 1000 m pod vlivem imisní zátěže. Důsledkem toho jsou i již
kritizované rozsáhlé výsadby kleče.
Druhý důvod je takříkajíc praktický. Ekologicky žádoucí listnaté dřeviny jsou nejčastěji vysazovány v podobě stejnorodých skupinek do stejně stejnorodých smrkových kultur. To má sice své pěstební přednosti, ale v důsledku jde o mrhání sazenicemi, které se navíc musí nákladně chránit před zvěří. Na obrázku je vidět, že při skupinovém smíšení 30% buku (na 70% smrku) bude v dospělém porostu jen asi 13% buku, což není mnoho. Opačný případ ukazuje další obrázek č. 4. Za předpokladu rovnoměrného přimíšení a cílevědomého rozmístění dřevin v porostu lze dosáhnout 100% zastoupení buku již při jeho 9% počáteční příměsi. Jde ovšem jen o hypotetický, ideální stav, v praxi jen obtížně dosažitelný. Rovněž ideální situaci znázorňuje poslední obrázek, kde z pouhé 3% příměsi buku (tj. asi 300 ks/ha) lze vytěžit až 31% zastoupení v dospělém porostu, což je ekologicky optimální stav v 7. lesním vegetačním stupni. Srovnáme-li obrázky A a C, pak shledáme, že s desetinovým počtem dnes vysazovaných listnatých dřevin lze dosáhnout více než dvojnásobného efektu a zásadním způsobem tak přispět k ekologické stabilitě jizerskohorských lesů. Tato úvaha je nanejvýš aktuální, neboť k zavádění buku a dalších listnatých dřevin na dnešních pasekách a v mladých porostech máme k dispozici nejvýše 30 let. Pokud se nepodaří zvrátit dosavadní nepříznivý trend zlepšování druhové skladby obnovovaných porostů, bude v lesích centrální části hor na dalších sto let zcela převažovat smrk, se všemi ekologickými důsledky z toho plynoucími.
Die
Bewirtschaftung der kleinflächigen Schutzgebiete im zentralen Teil des
Isergebirges vom Sichtpunkt eines Naturwissenschaftles
Richard Višňák
Der
Beitrag fasst die bedeutendsten Erkenntnise des Verfassers von einer
naturwissenschaftlichen Untersuchung für die Ausarbeitung von Pflegeplänen in
11 sg. kleinflächigen Schutzgebieten in der Fichtenstufe des Isergebirges
zusammen. 5 grundsätzliche Typen von Waldökosystemen wurden für den Bedarf
des Managements unterschieden: Torffichtenwald, vernässigter Fichtenwald, Berg-
und Becken-schilffichtenwald, Blauberen - Fichtenwald. Eine selbständige
Kategorie stellen die natrürlichen, waldfreien Flächen der Torfmoore, Felsen
und Gerölls dar. Diese genannten Waldtypen unterscheiden sich durch die
Standortbedingungen, den Maß der natürlichen Waldverjüngerung und des
Ursprunges des Genfonds der Fichte. Am stabilsten ist der Torffichtenwald, der
im optimalen Fall keine waldbauliche Eingriffe verlangt, im Gegenteil zum
Hangschilffichtenwald, gegebenfalls auch dem Beckenschilffichtenwald, wo eine
natürliche, sowie künstliche Waldverjüngerung ein eingebundener Bestand von Calamagrostis
villosa erschwert. Diskutiert
werden ebenfalls negative Vorkommnisse aus der Vergangenheit - eine
Massenanwendung von Knieholz als Ersatzholz, die Bewaldung der natürlichen
waldfreien Flächen und ein langsames Tempo der Einführung der Laubwälder (besonders
der Buche) in die erneuerten Waldbestände.
Richard
Višňák, Mlýnská 271, 471 27 Stráž pod Ralskem
tel.
: 0425 / 85 19 56, e –mail: rvisnak@volny.cz
Přílohy: obrázky č. 1 - 4
obrázek č.2
obrázek č.3
obrázek č.4
