Hospodaření v lesích maloplošných chráněných území centrální části Jizerských hor z pohledu přírodovědce

Richard Višňák

Jizerskohorské lesy patří bezesporu k nejvíce postiženým ve střední Evropě. Dědictvím nedávno skončené epochy bezhlavého ničení přírodních zdrojů jsou holiny a následné mladé lesní porosty na rozloze 90 - 120 km2, tedy na převážné ploše jádrové části Jizerských hor. Les, který valem chřadl a odumíral, byl ve velkém těžen, čímž vznikly ony nedozírné holiny. Důsledky tohoto radikálního řešení nebyly doceněny, stejně jako dnes nejsou domýšleny v nápadně podobném případě Šumavy. Holinou ovšem končí les jako ekosystém, byť většinou jen dočasně. Les povstalý z holiny je biologicky chudší, často s poškozenou půdou, vyvíjející se v extrémním mikroklimatu, které nesvědčí citlivějším dřevinám.

Nastíněné schéma hynoucí les -> holina -> jehličnatá kultura, často s uplatněním geograficky nepůvodních dřevin (exotů), se naštěstí vyhnulo alespoň malým enklávám přírodovědně významnějších porostů. Jejich převážná část je soustředěna do rezervací a jejich ochranných pásem. Tato chráněná území jsem měl možnost sledovat v minulém roce v rámci zpracování nových plánů péče o ně. Věnoval jsem se celkem jedenácti lokalitám různého typu a rozlohy. Většinou se jednalo o komplex horských rašelinišť (vrchovišť), rašelinných a podmáčených lesů, ve dvou případech pak o lokality klimaticky podmíněných smrčin vrcholových poloh (PR Prales Jizera, PR Černá hora). Společným rysem všech sledovaných rezervací je přirozené zastoupení více méně nesmíšených smrkových lesů na většině jejich plochy. Přitom právě smrčiny jsou nejvíce postiženým ekosystémem Jizerských hor, na většině své dřívější rozlohy již prakticky neexistujícím. Do jisté míry protikladem smrčin jsou plochy vrchovištního bezlesí. Tyto tzv. rašelinné louky jsou fyziognomicky i z hlediska druhového složení nejlépe zachovalým ekosystémem Jizerských hor, který se místy udržel v málo pozměněném stavu až po 10 000 let. Jde tedy o lokality zcela výjimečné hodnoty, jejichž důsledná ochrana musí mít přednost před dalšími zájmy v území. Přestože sledovaná chráněná území představují určitý nadstandard v porovnání se zdevastovanou vrcholovou částí hor, jejich stav většinou není příliš uspokojivý. Rezervace dnes tvoří mozaiku přirozených bezlesí (vrchoviště, prameniště, sutě, skály), více či méně odumřelých smrčin s různým rozsahem přirozené i umělé obnovy, imisních holin bez zapojeného porostu dřevin a mlazin uměle založených i spontánně vzniklých.

Pohled do silně poškozených až odumřelých porostů může v nezasvěceném pozorovateli vyvolat tísnivý pocit. Mrtvé stromy – souše – zpravidla převažují, dosud živé stromy jsou značně poškozené, někde i zcela chybí. Naopak pohled na holinu zalesněnou smrkem ztepilým, ale často i klečí a smrkem pichlavým, v tomto pozorovateli vyvolá příznivější dojem. Skutečný stav věcí je však odlišný. Pod mrtvými stromy odrůstá zmlazení, případně dosazené stromky, a struktura rostlinného i živočišného společenstva se do značné míry podobá zapojenému lesnímu porostu. Na uměle vytvořené holině jsou podmínky pro přirozenou obnovu zanedbatelné až nulové, vysázené dřeviny jsou nezřídka geneticky nepůvodní, a tím z pohledu ochrany přírody neperspektivní a nežádoucí. Společenstvo rostlin a živočichů má pasekový ráz, citlivější druhy jsou na ústupu nebo již vymizely.

Z tohoto srovnání je zřejmé, že ideálním postupem obnovy imisně poškozených lesů je obnova pod clonou odumírajícího či odumřelého lesa. Tato obnova nemusí být vždy nutně umělá, neboť na mnohých lokalitách se dostavuje poměrně silná obnova přirozená, a to dokonce i v případech, že v porostu stojí již jen několik málo dožívajících stromů. Bohužel, většina odumřelých smrkových porostů již byla vytěžena anebo se rozpadla do té míry, že požadované ekologické funkce plní jen částečně.

Pro praktickou potřebu je užitečné rozdělit lesy sledovaných rezervací do několika stanovištních kategorií či typů:

Rašelinná smrčina je plošně převažujícím útvarem větších rašeliništních komplexů zahrnutých zejména do NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky a PR Černá jezírka. Přirozeně nesmíšená smrčina (místy podrostlá klečí a s vtroušením břízy karpatské či jeřábu) porůstá rašeliny o různé mocnosti a stupni zamokření. Zapojenost porostu i vzrůst smrku jsou velmi proměnlivé. Pod rašelinné smrčiny lze zahrnout i zakrslé a velmi mezernaté porosty smrků nepřesahujících v dospělosti výšku 5 m. Lze vylišit sušší subtyp s dominancí keříčků (brusinka, borůvka, vřes, klikva) a vlhčí subtyp s hojným suchopýrem a bezkolencem. Nápadným znakem rašelinných smrčin je většinou dobrá, místy až živelná přirozená obnova, zejména v sušším subtypu. Ke zmlazení často dochází i v porostech více méně odumřelých, pouze s jednotlivými, silně poškozenými smrky. Smrk je většinou zřejmě původního ekotypu, a proto je třeba přirozené obnově rašelinných smrčin přiznat prioritu. Hloučkovitý zápoj, případně mezernatost náletů a nárostů, není z hlediska ochrany přírody na závadu, často je totiž odrazem stanovištní mozaiky a navíc vytváří základ pozdější věkové rozrůzněnosti lesa.

Pramenná (ostřicová) smrčina představuje ekologicky výjimečný typ. Vyvíjí se na podsvahových vývěrech podzemní vody, případně na zarůstajících mrtvých potočních ramenech a tůních. Porost je většinou velmi mezernatý, smrky jsou zakrslé, někdy ale naopak překvapivě vitální. Vyrůstají na silně zamokřeném až zvodnělém rašelinném gleji a v jejich vývoji zřejmě dochází i pod vlivem čistě přírodních faktorů k náhlému úhynu a vzniku „mrtvého lesa“. Regenerace porostu je i na místech pro silné zamokření téměř neschůdných překvapivě dobrá, což zřejmě souvisí s lepší zásobeností živinami. Smrk je s nejvyšší pravděpodobností autochtonní. Porosty popsaného typu se vyskytují především v pramenné oblasti Jizery a v PR Rybí loučky. Povaha ekosystému vylučuje jakékoliv lesnické zásahy.

Podmáčená smrčina zaujímá přechodné pásmo mezi rašelinnou a třtinovou smrčinou. Vyvíjí se na rašelinném gleji až podzolu, zamokření většinou nedosahuje půdního povrchu. Smrkový porost (původně zřejmě s přimíšenou jedlí) je dobře zapojený, bonita je snížená. V podrostu převládá borůvka a/nebo třtina chloupkatá, druhy rašelinných smrčin jsou slabě zastoupeny. Tyto smrčiny jsou ve své většině kulturní, se smrkem cizí provenience, a proto musí být obnovovány uměle. Přirozená obnova zde také bývá slabší než u rašelinných smrčin.

Třtinová smrčina svahová. Jde o plošně převažující typ lesa v centrální části hor, potenciálně častější mimo sledovaná chráněná území. Zapojené smrčiny průměrného vzrůstu rostou většinou na typickém podzolu, často na přechodu k organozemnímu gleji či rankeru. V původních porostech tvořily častou příměs buk a jedle, na úživnějších půdách přistupoval klen. V dnešních porostech tyto dřeviny většinou zcela chybí. Třtinové smrčiny se – na rozdíl od předchozích stanovištních typů – zachovaly jen ve svém nepatrném zbytku. Část porostů tvoří jen rozpadající se souše, další porosty představují směs souší a více či méně poškozených smrků. Přirozená obnova je mizivá až nulová, přestože místně nalézáme plodné smrky. Zmlazování smrku blokuje zapojený podrost třtiny chloupkaté, která je vážnou překážkou i pro umělou obnovu. Vývoj takových porostů nelze ponechat náhodě. Podsadby (resp. zalesňování holin) představují jediný možný způsob obnovy. Konkurenci třtiny je vhodné potlačit mulčováním. Nevhodné je i vyklizování padlých kmenů a větví před zalesňováním, neboť se tím podpoří expanze třtiny a zesilují se nepříznivé vlivy pasekového prostředí. Vedle smrku je velmi žádoucí zavádět větší příměs jeřábu a buku, popř. břízy a klenu dle stanovištních podmínek.

Třtinová smrčina pánevní se od svahového typu odlišuje rovinným terénem, zejména však mrazovým klimatem, který vylučuje přežívání buku a v minulosti zřejmě i jedle. Fyziognomie porostů je podobná jako u třtinové smrčiny svahové, místy se však dochoval původní ekotyp smrku, který bývá zastoupen i velmi starými a vzrůstnými jedinci. Přirozená i umělá obnova je ztížena nejen zapojeným podrostem třtiny chloupkaté, ale i častými pozdními mrazy. Zalesňování je zde tudíž provázeno opakovanými nezdary (podílí se na něm i okus zvěří, která se do rašelinných pánví stahuje). Často uplatňované zalesňování klečí obnovu lesa dostatečně neřeší. Nezbytným opatřením je vyvýšená sadba smrku prokazatelně místního původu, ochrana před buření mulčováním, ekologicky čistá je výsadba do odumřelého dřeva metodou Saprofyt.

Ochranářsky nejvýznamnějším subtypem pánevní třtinové smrčiny jsou smrčiny na náplavech Jizery, které místy přecházejí do parkovitých formací s nesouvislou keřovou úrovní kleče a jalovce nízkého. Umělá obnova této formace je zde přípustná pouze za předpokladu využití sazenic místního smrku a úzkostlivé výsadbě do blízkosti uhynulých stromů či pařezů.

Borůvková smrčina. Tato jednotka je svým výskytem vázána na balvanité svahy hřebenových a vrcholových poloh v PR Prales Jizera a PR Černá hora. Smrkový porost na kamenitých až balvanitých půdách je přirozeně mezernatý, více či méně zakrslý. Na druhové skladbě se často podílí jeřáb, v příznivějších polohách přichází vtroušený buk, kdysi hojnou dřevinou byla jedle. V porovnání s okolními třtinovými smrčinami je nápadná bohatá přirozená obnova, která na extrémnějších stanovištích probíhá nepřetržitě. Životnost porostů je snížená v důsledku imisní expozice, ale i vlivem přírodních faktorů (sníh, námraza, vítr, někde i pohyb sutí). Genofond smrku je v řadě případů původní. Umělá obnova nebývá obvykle naléhavá. Vedle dosadeb autochtonního smrku se nanejvýš prospěšné jeví doplnění jeřábu, případně břízy bělokoré. Naopak zcela nežádoucí, zejména na často navazujících plochách primárního bezlesí, je výsadba kleče.

Klečoviště a přirozená bezlesí. Tyto jednotky zahrnují nejpůvodnější ekosystémy hor s původním genofondem dřevin, ale i dalších rostlin a živočichů. Kleč, zastoupená v Jizerských horách taxonem Pinus mugo subsp. pseudopumilio, roste až na vzácné výjimky na vrchovištích, často v rozsáhlých porostech. Plošné rozšíření kleče bylo člověkem dosud jen minimálně změněno. V posledních 5 - 10 letech však dochází k hromadné výsadbě kleče i na imisní holiny, kde se uplatňuje jako náhradní dřevina. Velmi nebezpečné je zavádění kleče na místa přirozeně bezlesá, tj. rašelinné louky, sutě či dokonce skály. Přestože se kleč ujímá i na velmi nepříznivých stanovištích, představuje z hlediska ochrany přírody nemalé riziko. Vytvoření zapojeného porostu kleče znesnadňuje až znemožňuje pozdější zavedení smrku. Klečový porost jako keřová formace není ekologicky rovnocenný smrčině či jiné stromové formaci a lze jej tedy akceptovat pouze jako dočasné stádium. Zalesnění přirozeného bezlesí – pokud by bylo úspěšné – by pak znamenalo snížení biodiverzity a především nepřijatelný zásah do víceméně přírodního stavu těchto lokalit, který i přes staletí lidské přítomnosti nebyl vážněji narušen. Možná nejzávažnější je však riziko narušení genofondu původní kleče vysazováním kleče cizí provenience. Ve starších výsadbách je totiž často přítomna kleč z Vysokých Tater, poměrně časté jsou i hybridní populace kleče a blatky, taxonomicky označované jako Pinus x pseudopumilio, případně i samotná blatka (Pinus rotundata). Rozlišení jednotlivých populací dnes již téměř není možné, neboť na některých lokalitách se mísí hned několik typů. Logickým požadavkem je proto ve výsadbách kleče (a dalších habituelně příbuzných taxonů) dále nepokračovat a stávající výsadby postupně eliminovat. Tento princip by se měl uplatnit i mimo území rezervací.

Jako náhradní dřevina se v novější době dosti hojně používá i bříza karpatská (Betula pubescens subsp. carpatica). Ta je stabilně rozšířena ve dvou největších rašeliništních komplexech hor – na Velké a Malé Jizerské louce. Výsadbou se dostává i na lokality, kde zřejmě dříve nerostla, často pak na místa, kde nemá šanci dlouhodobě přetrvat. V řadě případů by ji bylo vhodné nahradit jeřábem, který je méně citlivý na zastínění, nebo stanovištně vhodnější břízou bělokorou.

Zmínku si zaslouží i borovice pokroucená (Pinus contorta), původem ze Severní Ameriky. Ta byla v 80. letech vysazována místy v oplocenkách, případně v nechráněných kulturách. Dnes se ukazuje být potenciálním invazním druhem, neboť se rychle šíří podél lesních cest a dokonce i na rašelinných půdách. Vyskytuje se již na většině jizerskohorských vrchovišť, zatím nejhojněji v PR Na Čihadle. Vzhledem ke své široké ekologické amplitudě je schopna obsazovat i lokality, kde se již nedaří smrku, a představuje tak vážné ohrožení pro vrchovištní bezlesí. Jejímu výraznějšímu nástupu zatím naštěstí brání značné poškozování (ohryz) zvěří.

Zásadním předpokladem zvyšování ekologické stability horských lesů je zavádění dostatečné příměsi stanovištně přirozených listnatých dřevin. V dotčeném území jde především o buk, na bohatších půdách též o javor klen, naopak v exponovaných polohách o jeřáb a břízu. V původních, člověkem nezasažených lesích byly tyto dřeviny spolu s dnes již prakticky vyhynulou jedlí zcela běžné. Hospodářskou exploatací lesů, dílem i pod vlivem přírodních činitelů kleslo zastoupení buku a dalších listnatých dřevin téměř na nulu.

Dnes je tendence tyto dřeviny do lesů navracet, ale tempo a rozsah jejich znovuzavádění jsou neuspokojivé. To má dvě základní příčiny.

Ideovou příčinou je mylný názor, že v jádrové části hor na většině plochy přirozeně převažoval smrk, zatímco buk byl dřevinou slabě přimíšenou anebo vtroušenou. Přitom paleobotanické průzkumy, ale i rozbor současné vegetace ukazují něco jiného. Ještě zhruba před 1000 lety vystupoval buk až do nejvyšších hřebenových poloh, a to zřejmě jako dřevina velmi hojná až převažující. Nesmíšené smrčiny, případně smrčiny s příměsí jedle, se vyskytovaly především na podmáčených a rašelinných půdách, zatímco ve vrcholových partiích zasahovaly pouze na temena několika málo nejvyšších kopců. Srovnání současného pojetí vegetační stupňovitosti podle lesních typologických map a potenciálního stavu lze demonstrovat na příkladu západní části hor, v prostoru mezi Smrkem a Smědavou (viz obrázky č. 1 - 3).

Praktické důsledky tohoto chápání vegetační stupňovitosti jsou zcela zásadní.
V 8. lesním vegetačním stupni je jako meliorační dřevina vysazován většinou pouze jeřáb, buk je spíše výjimkou. V 7. lesním vegetačním stupni se již vysazuje buk, ale pouze v malé příměsi, neboť není považován za nosnou dřevinu přirozené druhové skladby. Tato praxe má i své historické pozadí. Ještě na konci 80. let se vážně zvažovala možnost sestupu vegetačních stupňů a vytvoření přirozené horní hranice lesa v nadmořské výšce kolem 1000 m pod vlivem imisní zátěže. Důsledkem toho jsou i již kritizované rozsáhlé výsadby kleče.

 

Druhý důvod je takříkajíc praktický. Ekologicky žádoucí listnaté dřeviny jsou nejčastěji vysazovány v podobě stejnorodých skupinek do stejně stejnorodých smrkových kultur. To má sice své pěstební přednosti, ale v důsledku jde o mrhání sazenicemi, které se navíc musí nákladně chránit před zvěří. Na obrázku je vidět, že při skupinovém smíšení 30% buku (na 70% smrku) bude v dospělém porostu jen asi 13% buku, což není mnoho. Opačný případ ukazuje další obrázek č. 4. Za předpokladu rovnoměrného přimíšení a cílevědomého rozmístění dřevin v porostu lze dosáhnout 100% zastoupení buku již při jeho 9% počáteční příměsi. Jde ovšem jen o hypotetický, ideální stav, v praxi jen obtížně dosažitelný. Rovněž ideální situaci znázorňuje poslední obrázek, kde z pouhé 3% příměsi buku (tj. asi 300 ks/ha) lze vytěžit až 31% zastoupení v dospělém porostu, což je ekologicky optimální stav v 7. lesním vegetačním stupni. Srovnáme-li obrázky A a C, pak shledáme, že s desetinovým počtem dnes vysazovaných listnatých dřevin lze dosáhnout více než dvojnásobného efektu a zásadním způsobem tak přispět k ekologické stabilitě jizerskohorských lesů. Tato úvaha je nanejvýš aktuální, neboť k zavádění buku a dalších listnatých dřevin na dnešních pasekách a v mladých porostech máme k dispozici nejvýše 30 let. Pokud se nepodaří zvrátit dosavadní nepříznivý trend zlepšování druhové skladby obnovovaných porostů, bude v lesích centrální části hor na dalších sto let zcela převažovat smrk, se všemi ekologickými důsledky z toho plynoucími.

 

Die Bewirtschaftung der kleinflächigen Schutzgebiete im zentralen Teil des Isergebirges vom Sichtpunkt eines Naturwissenschaftles

Richard Višňák

Der Beitrag fasst die bedeutendsten Erkenntnise des Verfassers von einer naturwissenschaftlichen Untersuchung für die Ausarbeitung von Pflegeplänen in 11 sg. kleinflächigen Schutzgebieten in der Fichtenstufe des Isergebirges zusammen. 5 grundsätzliche Typen von Waldökosystemen wurden für den Bedarf des Managements unterschieden: Torffichtenwald, vernässigter Fichtenwald, Berg- und Becken-schilffichtenwald, Blauberen - Fichtenwald. Eine selbständige Kategorie stellen die natrürlichen, waldfreien Flächen der Torfmoore, Felsen und Gerölls dar. Diese genannten Waldtypen unterscheiden sich durch die Standortbedingungen, den Maß der natürlichen Waldverjüngerung und des Ursprunges des Genfonds der Fichte. Am stabilsten ist der Torffichtenwald, der im optimalen Fall keine waldbauliche Eingriffe verlangt, im Gegenteil zum Hangschilffichtenwald, gegebenfalls auch dem Beckenschilffichtenwald, wo eine natürliche, sowie künstliche Waldverjüngerung ein eingebundener Bestand von Calamagrostis villosa erschwert. Diskutiert werden ebenfalls negative Vorkommnisse aus der Vergangenheit - eine Massenanwendung von Knieholz als Ersatzholz, die Bewaldung der natürlichen waldfreien Flächen und ein langsames Tempo der Einführung der Laubwälder (besonders der Buche) in die erneuerten Waldbestände.

 

Richard Višňák, Mlýnská 271, 471 27 Stráž pod Ralskem

tel. : 0425 / 85 19 56, e –mail: rvisnak@volny.cz

 

Přílohy: obrázky č. 1 - 4

obrázek č.1

  Obrázek č.1

obrázek č.2

Obrázek č.2

obrázek č.3

Obrázek č.3

obrázek č.4

Obrázek č.4

  zpět na program